3
Maminko, ony tam jsou 2! Tak takovéhle překvapení mě čekalo na začátku těhotenství. Čekali jsme dvojčátka. Wow! Chtěla jsem to vykřičet do celého světa. O výživě dětí jsem se ale nijak nezajímala, nic nečetla a ani neřešila (!). Ve svém okolí jsem vlastně pořádně kojící maminku neviděla, takže mě ani nenapadlo po tom nějak detailněji bádat. Brala jsem to tak, že je normální kojit alespoň do půl roku nebo lépe do roka a dále dávat umělé mléko v lahvi.
V září se nám narodily holčičky, krásné překvapení! Narodily se předčasně, ve 35. tt, zdravé, růžové a rozhodně hlasité. První holčičce, Anitce, se chtělo ven, ukázali mi ji a dali sestřičkám k běžné první kontrole (!). Druhé holčičce, Beatce, se ven nechtělo. Museli ji pomoct a prasknout plodovou vodu. Na pár vteřin mi ji položili na bříško. Ale rychle, aby neprochladla, ji dali sestřičkám zabalit a ke kontrole (!). Zhruba 2 hodiny poté jsem odpočívala sama na sále a poté na pokoji (!) a plná adrenalinu, štěstí a dalších hormonů se jen tak usmívala na svět.
Protože se holčičky narodily předčasně, byly uložené v inkubátoru na nenatologickém oddělení a já za nimi musela docházet. Byla jsem se za nimi podívat, hned jak to pro mě bylo možné. Sladce spinkaly a já se bála na ně skoro sáhnout. Na oddělení měla holčičky na starost milá sestřička. Řekla mi, ať přijdu cca za 2 hodiny, že mi ukáže přebalení (!). Při další návštěvě mi řekla, ať přijdu za 3 hodiny, že zkusíme první kojení. Zarazilo mě to, nečekala jsem, že to bude všechno tak rychlé. Vlastně jsem se stále bála na děti sáhnout, nevěděla jsem, jak je držet. První jsme zkusili přiložit k levému prsu Beatku. Sestřička mi ji pomohla přiložit v příčné poloze a to tak, že jsem měla v pravé dlani hlavičku. Beatka hned věděla, co má dělat. A mě to dost šokovalo. „Cože? Tohle je ono? Tak to nedám!“ To byly moje první myšlenky. Ale postupně, jak sála a já sledovala to sladké stvoření, se myšlenky úplně otočily. Pak jsme zkusily k pravému prsu přiložit Anitku. Ta byla opak Beatky, nešlo jí to tak hezky. Neuměla se chytit a sát a stále usínala. Na oddělení bylo samozřejmostí vážení před a po kojení. Pokud dítě nevypilo předem dané množství určené lékařem, bylo dokrmeno buď vlastním, odstříkaným mlékem nebo mlékem z banky. Což jsem samozřejmě nechtěla, takže po každém kojení jsem si šla sednout do místnosti s elektrickou odsávačkou a spolu s dalšími maminkami se snažila vysát alespoň něco pro své děti. Když byly holky dokrmované, tak injekční stříkačkou (!). A tak se to opakovalo několik dní. Každé 3 hodiny. Jen v noci o 4. ranní se na oddělení nechodilo, pokud si to maminka výslovně nevyžádala. Říkala jsem si, že si aspoň odpočinu (!).
Konkrétně mě se laktace spustila 3. den po porodu. A to ve velkém, takže jsem mohla i odsávat do zásoby na časy krmení, kdy jsem na oddělení nechodila (!). Mezitím jsem ale musela na zákrok, který zahrnoval narkózu. Takže mi doporučili odsát si před zákrokem do zásoby a po zákroku opět odsát, ale to nepoužívat a vylít (!). Až následně jsem mohla jít standardně kojit. Zhruba 5. den jsme se se sestřičkou domluvily, že mi ukáže tandemové kojení. Holčičky jsem měla ve fotbalové poloze, hlavičky držela v dlaních. Při dalších návštěvách oddělení kvůli kojení jsem kojila buď single nebo tandem, podle toho, jak se holky budily. Asi den na to, na mě najednou přišla zimnice, pak teplota a malátnost. Byla jsem ráda, že jsem došla do zpátky pokoje. Prý že to vypadá na zánět prsu (mastitidu). Na oddělení za holkami jsem nemohla, protože tak daleko bych nedošla. Takže jsem odsávala, zahřívala a mačkala prsa (!). Sem tam přišla sestřička a chtěla mi dávat studený obklad (!). Antibiotika zabrala do druhého dne a já konečně zase mohla za dětmi. Beatka sála opravdu krásně, byla by schopná přisát se i na sklo a něco z něj vypít. Pila obrovské množství v porovnání s tím, které bylo doporučeno lékařem. Zato do Anitky jsem to doslova musela tlačit (!). Smála jsem se tomu. Přišlo mi vtipné, že vždycky otevřela pusinku a čekala, až jí to tam samo nateče. Sestřičky radily různé věci. Nakonec došlo na klobouček, který mi na místě dali (!). Nikdy jsem takové pomocníky neviděla. A Anitka s tím konečně pila doporučené množství, takže nebylo potřeba dokrmovat.
Kdo nezažil nemít své narozené miminko u sebe, ale docházet za ním hodně daleko, nejspíš nepochopí. Na neonatologické oddělení, kde holčičky ležely, jsem jezdila výtahem a pak ještě po schodech, plus v nočních hodinách bylo třeba zvonit a čekat na otevření v tmavé chodbě. Moje noční snění resp. probouzení, s tím že mám miminko u sebe, bylo dost časté. Často jsem objímala deku, kojila polštář, apod. Zažila jsem jako náměsíčná i „úsměvné chvilky“. Např. tato: V noci jsem se probudila s tím, že jsem dokojila jednu holčičku. Vstala jsem a v náruči ji nesla zvážit po kojení. Váha byla venku na chodbě až u sesterny, takže jsem vyrazila ven. Až když jsem zapnula váhu a ze sesterny vyšla sestra, copak že potřebuji, jsem se doopravdy a úplně probudila. Uklidila jsem si prso do košile a vrátila se zpátky na pokoj. Celé to byl sen. I to, že s sebou nesu jednu holčičku.
Po 11 dnech od narození holky dosáhly váhy, nad kterou mi je mohli dát obě na pokoj, konečně!!! Beatka stále pila ukázkově. Anitka s kloboučkem, ale sem tam jsem zkoušela bez. Postupně mi začalo vadit, že musím vždy někoho ze sestřiček žádat, aby mi klobouček sterilizovaly, takže jsem ho zhruba po 3 dnech vynechala úplně. Stále jsem si zapisovala váhy před a po kojení, čas kojení a sledovala délku kojení (!). Bylo mi řečeno, že je optimální kojit do 20 minut a po 3 hodinách (!). A tak čas běžel a my čekaly na váhu, abychom mohly jít domů.
Po 29 dnech jsme se konečně dočkaly…