…
Čas běžel a doma se vše tak nějak zaběhlo, jak jen to šlo. Holky spaly ve svých postýlkách (!), já se snažila dodržovat intervaly kojení, stále si zapisovala časy kojení a většinou i váhu před a po. V dohledu jsem měla vždy hodiny a sledovala délku kojení. Někdy ve 2 měsících, když holky zase plakaly a byly celkově neklidné, mi velmi blízký člověk nasadil brouka do hlavy. Že proč jim nedám dudlík, že si dudlík dělají ze mě. Že to přece vidím, když si chtějí jen dudlat. Nechtěla jsem, nezdálo se mi to. Ale bylo mi vysvětleno, že dítě přece snadno zjistí, když má hlad a bude mít dudlík, že z toho nic neteče, takže ho vyplivne a dá o sobě vědět pláčem. Takže jsem nakonec svolila (!).
Anitka si ho vzala a hned si dudala. Beatce se to moc nezdálo, až po chvilce, kdy jsme ji ho drželi u pusinky, si začala dudat. Musela jsem uznat, že to byla po dlouhé době dlouhá a klidná procházka se spícími miminkami. A konečně jsem mohla koupit ty krásné přívěsky, mašličky a obaly na dudlíky (!). Koupání, uspávání a vlastně i spaní bylo najednou lepší a klidnější. I já jsem byla klidnější. V té době mi začaly dny splývat, ale pamatuji si, že jediná moje velká starost bylo, abych po ruce měla alespoň 2 dudlíky. Když jsme šli na procházku, k lékaři, koupat a pak i uspávat. V tu dobu holky v noci spaly s docela dlouhými intervaly probouzení. Dokonce jsem si i vyrazila s přáteli do hospody, hlídali babička s dědou. Přes den spaly různě a v kočárku se většinou probouzely s velkým pláčem. Hlavně Beatka, ta když se probudila, plakala do té doby, než jsem jí nakojila. Což se dělo až doma (!), takže délka a trasa procházek se odvíjela od probouzejících se dětí.
Jednou šla s holkama na procházku moje maminka. Zhruba za 20 minut mi volala, že je kdesi ve městě a Beatka opravdu hodně pláče. Když jsem za nimi dojela, Beatku nakojila, podívala se na mě a usmála se, pak opět spokojeně usnula. Další silný moment, který si vybavuji, bylo večerní koupání. Při vyndavání holek z vany jsme jim vždy museli dát dudlík, jinak se konal několikaminutový, neutišitelný pláč. Na různých webových stránkách jsem sice četla o „bojkotu“ nebo „štrajku“, ale říkala jsem si, že mě se přece nic takového nemůže stát, že jsem mlíčka měla a mám vždycky dost. Už z porodnice jsem byla zvyklá si holky vážit, vážila jsem je i dále, ale tak jednou za týden až 14 dní a jen tak pro kontrolu. Něco mi po přečtení několika článků nedalo a občas jsem si holky zvážila před a po kojení. Jednou mě překvapilo, že Beatka vypila tak strašně málo, jen 10 ml. Byla a je to přísavka a už v porodnici uměla vypít i 100 ml. Nevím proč, ale říkala jsem si, že asi váha špatně váží (!). Ale nezvládnutelné situace se opakovaly každý den a stupňovaly se. Nedokázali jsme holčičky utěšit jinak než dát dudlík. Nepomáhalo nic, kojit, nosit, zpívat, houpat… A ten nejsilnější moment si vybavuji při uspávání. Holky se nakojily a místo toho, aby spokojeně usnuly jako dříve, začaly plakat, zlobit se, odtahovat se a jediné, co je opět uklidnilo, byl dudlík.
Asi po 3 měsících, kdy holky měly dudlíky mi došlo, že takhle jsem to vůbec nechtěla. Že chci, aby se dokázaly uklidnit u mě, usnout u prsa a být spokojené i bez dudlíku. Ten večer, byla to zrovna neděle, jsem narazila na zajímavý článek o problémy s dudlíkem a jak na jeho odstranění. V noci mi to vrtalo hlavou, přemýšlela nad tím. Postupně se mi zpětně vybavovaly situace, kdy plakaly a vlastně úplně zbytečně, a že teď vlastně obě málo přibírají. Takže ráno už jsem měla jasno. Toho pondělního rána jsem všechny ty nesmyslné náhražky vyhodila. Domluvila se s panimámou, která zrovna měla volno, že mi s nimi pomůže. A tak začal velice náročný týden… Bylo to pro mě bolestivé, Beatka sála a sála až se mi udělal otlak (nebo jak to jinak nazvat). Bylo to náročné z pohledu mého spaní, resp. nespaní, protože spaní měly holky najednou takové velmi mělké. A hlavně to bylo ze začátku frustrující, protože více plakaly a my musely najít jiné způsoby, jak holky uklidnit, zaměstnat, zabavit, atd. namísto dudlíku. Ale na konci týdne jsme měly vyhráno, zvládly jsme to! A musím zpětně říct, že za fotky, kde jsou holky s dudlíky se strašně moc stydím.
Další peripetie, které jsme zažily už jsou takové spíš drobotiny, když to vše srovnám s obdobím dudlíku. Možná to začalo tím, kdy holky poprvé ochutnaly přesnídávku v kapsičce (!), možná to byla lahev s brčkem (!). Nevím a už se na to ani přesně nepamatuji. Ale zhruba v té době jsem poprvé zažila ucpaný mlékovod. Začalo to ráno a na to, co se děje jsem přišla až v noci po celodenním trápení. To už jsem nemohla bolestí ani zvednout ruku. Potkalo mě to ještě několikrát, stejně jako náznak mastitidy. Vše jsem zatím naštěstí vyřešila hned v zárodku…